Jdi na obsah Jdi na menu
 


DARNEY IN MEMORIAM...

Darney, Dárnýsek, Darneby, Barnabáš, Darebásek - podle situace a vždycky věděl… a celý život hlavně naše MIMI…

73.jpg

Jsou to už tři měsíce, kdy jsem se chvilku před půlnocí naposledy dívala do jeho krásných moudrých očí, hladila si jeho čokoládový kožíšek a vykládala mu, že teď už to bude dobrý, že tam na něj už mamka čeká a už ho nebude nic trápit. Čtvrt roku…….čtvrt roku sbírám odvahu to sem napsat…teď už je to definitivní…čtvrt roku nám doma hoří nonstop svíčka…Na svět přišel jako poslední štěndo, narozdíl od ostatních "bez obalu a natřikrát“. Dal mamině pěkně zabrat.

p5290429.jpg

A já pořád vzpomínám: byl to od mala takový cvalda, nikam se moc nehnal - vzpomínám na tu radost, když poprvé v lese zvedl nožičku a počůral strom jako velký pes.  Doma byl ten „druhý“, takový ťululum…jak dostali  ňamku, hned to snědl a pak stál  nad Angi a koukal, a ta si to vždycky vychutnávala… jak  se tady oňuchňávali a povalovali na koberci… jak usnul ve sprcháči...jak mi vlezl v prosinci do Sečské přehrady, mazali jsme těch pár kiláků domů a na něm se pomalu dělaly rampouchy…jak neúnavně plaval v každém rybníku, v puse radši dva aporty než jenom jeden….jak ho v řece stahoval vír, ale klacek nepustil, zabral a dostal se z toho…jak mi zdrhnul za zajícem až za Droužetice…jak byl šťastný, když jsme v lese chodili „po barvě“, vůbec jsem mu nestačila, byl jako vysavač…jak jsem s kolem čekala na křižovatce na zelenou a najednou stál vedle mě – prostě si „vystoupil“ ze zavřeného cyklovozíku…jak se mnou snědl své první a zároveň poslední jablko v den, kdy Angi zemřela…jak dlouho mu tady chyběla…jak jde člověk domů a přes skleněné dveře vidí pokaždé jeho sedící siluetu… jak jsme si vyjeli do Krkonoš po deseti letech (tehdy jsem tam byla s malou Angi), chodili po „jejích stopách“ a udělali si i svoje supertrasy mimo hlavní „tahy“, pak mi večer „vytuhl“ na posteli a další den jsme šli zas….a mám výčitky, že jsem na něho byla v mládí někdy zbytečně přísná …

dsc04131.jpg

Už jsem to neříkala nahlas, jen jsem doufala, že aspoň on tady bude dlouho (víc než jeho mamka)…a už to i tak vypadalo. Jenže pak přišla koncem června naše banální návštěva ordinace…štítná žláza – OK ,budem zobat bobulky , biochemka  - něco pořád není až tak dobrý… sono  (statečnej, ležel mi na klíně a nechal si to líbit i bez narkózy) – novotvary, furt jsem dost v klidu…“paní doktorko a co teda s tím můžeme dělat?“ …a pak mi ta hrůza teprve docvakla………“nenechám ho operovat, aspoň si užijeme poslední léto“ (v tu chvíli nevěřím, jaká je to pravda). Tak to byl začátek července…

dsc04197---kopie.jpg

Odjeli jsme domů do hor a nic nehrotili. Někdy to nebylo úplně OK, tak jsme dojeli k lesu, Darnýsek si tam lehl pod stromy a odpočíval, jindy jsme chodili a šmejdili po lese jako dřív. Ve vedrech jsme byli u Zlatého potoka, tam spíš odpočíval a já hledala granáty…Poprvé v životě se naše mimi nečvachtalo ve vodě, jen si tak přešel na druhý břeh a pak zalehl do pelíšku…Koncem léta to vypadalo, že i ten boj vyhrajem, byl akční a spokojený jako dřív. ..ale…na říjnové kontrole se ukázalo, že ty mrchy šíleně narostly…tak zase noci na netu…náhodou jsem objevila Energyvet. Že prý naděje umírá poslední, tak co můžu zkazit. Po kapičkách tady byl Darney jako zamlada…kdo nevěděl, nevěřil…Jenže pak přišla pauza po první dávce, to byl pátek. V sobotu jsme si vyjeli na výlet za město do kopců a lesů, v neděli nad Volyni, do lesů kde Darney dělal barvářské zkoušky…všechno bylo super -  počasí, výhledy, hafíci si to užívali…pondělí a úterý normální vycházky, odpoledne si ještě na sebe zabafali s Ronym,  jen to jídlo… už nechtěl ani sušené maso a šel si lehnout… asi v deset se zvednul, že půjdeme ven, došel do chodby a padnul…a pak už to jelo… Hlava by chtěla, ale tělo ho zradilo...Chvilku před půlnocí  6.12.2016 přešel  Dárnýsek přes duhový most…už tam na něho čekala Angi, Denny, Kerri , Ajax, Agáta a spousta dalších kamarádů. Já doufám, že je jim tam dobře a hezky tam spolu řádí po lesích a loukách….ale tady fakt chybí…
(Proč nejste jako želvy, papoušci, …?)

dsc04019.jpg

Časem mi došlo, že mě Barnabášek na svůj odchod už nějakou dobu připravoval… přestal chodit do postele, neměnil v noci své pelíšky, našel si novou „boudičku“….neviděli jste ty jeho poslední chvíle, ten jeho poslední pohled … smíření s osudem?  úleva? Kdo ví….možná… Asi osud to tak zařídil, že jsem s ním ty poslední měsíce mohla být každou minutu, že tu nebyl sám… za to jsem moc ráda … A děkuji našim p. doktorkám z veteriny Pod Kuřidlem – za trpělivost a empatii…A Dárnýskovi že si nás "našel" a byl jaký byl...

dsc04118.jpg

Všechny "dospělé" fotky jsou z období našeho boje s pekelnou nemocí.

Tahle je naše poslední, ze soboty 3. prosince (hubeňoučkej, tak chodil ve "skafandru")...

dsc04284.jpg

Pořád nám tu chybíš...